Sentiment (z lat. sentimentum, cítění, cit) je stěží definovatelné citové zaujetí a bezprostřední hnutí mysli. Jako takový může být považován za přesněji neodůvoditelný vlastní logickou úvahou. Vyjádřený je osobním zaujetím, které může být přechodné nebo trvalé, nepodléhající zcela vědomé kontrole.
Sentiment ve filozofii, psychologii, ekonomii (tržní sentiment) a dalších oborech může mít vlivem nepochopení autorů či využitím/zneužitím tohoto slova pro své vlastní použití různé definice. Například v psychologii a sociologii panuje značná neshoda v tom, co sentiment představuje. Obzvláště zřetelné je to u britských a amerických autorů, viz sentiment jako „afektivní prvek v dlouhodobých vztazích“[1] nebo jako „pramenný rys formovaný prostředím“ či „hluboko uložená dynamická struktura osobnosti“.
Sentimentální může znamenat citový, ale také rozcitlivělý, nebo dokonce bolestínský a sebelítostivý.
Sentimentalitou (v nominativu) se rozumí rozcitlivělost.
Sentimentalismus se někdy používá jako označení romantické literatury, viz romantismus.
Historie#edit
Ve starověku se sentimenty pokládaly za projev žádostivé, vášnivé složky duše, která člověku působí radost, ale také utrpení. Protože je nejistá a nekontrolovatelná, je třeba ji ovládat rozumem, nebo dokonce potlačovat (stoicismus). Vysoké ocenění lásky v křesťanství vedlo k lepšímu hodnocení citů vůbec, zejména ve vrcholném středověku (Bernard z Clairvaux, mystikové). V reakci na racionalismus 17. století vyzvedají někteří myslitelé 18. století city a sentimentalitu jako pravý a upřímný projev lidskosti (Jean-Jacques Rousseau, Johann Georg Hamann, Johann Gottfried Herder, Francis Hutcheson, David Hume a další). Zejména britští autoři začali chápat sentiment, empatii a soucit jako pravý základ morálky čili „mravního cítění“ (moral sentiments, Hume, Adam Smith).
Na toto vysoké hodnocení citů a citovosti navázal romantismus, který zaznamenal v 19. století nesmírný úspěch i v lidových vrstvách a vedl ke vzniku sentimentální literatury a později i kýče. Sentimenty, které se osamostatnily a postavily proti rozumové kontrole, tak postupně zplaněly, až dostaly zejména ve střední Evropě negativní význam sentimentality jako „pouhého sentimentu“, neúčinného „pěstování citů“ a sebeprožívání.
Hodnocení#edit
V této dvojznačnosti zůstávají citovost a sentimenty dodnes. Na jedné straně je citovost pozitivním zdrojem a motivem jednání – a to v dobrém i ve zlém, neboť i nenávist je cit – na druhé straně si uvědomujeme její nestálost a nespolehlivost. Problém patrně tkví v násilném rozdělení lidských schopností na rozumové a citové, kdežto skutečné lidství nutně vyžaduje, aby se tyto stránky udržovaly v jistém napětí a rovnováze.
Odkazy#edit
Reference#edit
- ^ SMITH-LOVIN, Lynn. Sentiment, Affect, and Emotion. Social Psychology Quarterly. 1989, roč. 52, čís. 1, s. v–xii. Dostupné online [cit. 2026-04-02]. ISSN 0190-2725.
Související články#edit
Externí odkazy#edit
- Stanford encyclopedia of philosophy, heslo 17th and 18th century theories of emotions
- Encyklopedické heslo Sentimentalita v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
This article is mirrored from “Sentiment” on Čeština Wikipedia, revision 26210868, written by Wikipedia's contributors and licensed CC BY-SA 4.0. Editing it here creates a Quire copy with its own history.
Synced with Wikipedia revision 26210868 · just now